Dobrý den

Atmosféra při pravidelném cestování, pravidelnou autobusovou linkou, bývá většinou nudná a stereotypní. Vídáte stále stejné tváře a znáte i jednotlivé šoféry, podle nichž víte, zda se máte během cesty více držet a obávat se o své zdraví, či zda můžete klidně spát, třebaže s vědomím, že přípoj zcela jistě nestihnete.

Na jedné lince se však často za volantem objevoval postarší pán, kterého měli všichni rádi. Tedy ne úplně všichni, ale drtivá většina ano. Byl uctivý, jezdil slušně a na čas. Často zastavil i mimo zastávku a zkrátil tak cestujícím pěší túru domů, ačkoli tím hodně riskoval, neboť předpisy všemocného přepravce toto přísně zakazovaly.

Tento pán však také vynikal jednou zvláštností. Každého nastoupivšího pasažéra velmi nahlas pozdravil. I děti. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem ten pozdrav nebyl zpívaný. Pokud někdy nastoupíte do autobusu, ve kterém sedí náš uctivý šofér, uslyšíte vysokým hlasem a velmi nahlas zpívanou ódu, zvanou dobrýýý déén.

Náhodný cestující po takovém pozdravu vyloudí úsměv na tváři a je potěšen vtipnou uctivostí řidiče. Ovšem pravidelní "štamgasti" dopravující se od pondělí do pátku touto linkou do práce a zpět, bývají často podrážděni, neboť tento úryvek z bůhví jaké opery, slyší často i padesátkrát denně, násobeno dvěma při jízdě zpět.

Jedním takovým štamgastem, kterého takový pěvecký výkon přiváděl k nepříčetnosti, byl Josef. Oproti řidičovému tenoru, oplýval hlubokým, nakřáplým basem. Což dávalo tušit, že bývá štamgastem i jiných zařízeních, než jsou linkové autobusy. Zejména po ránu, jež bylo pro Josefa vždy těžké, zuřil a vzteky rudnul, když jeho uši nedobrovolně vyslechly zpěvný pozdrav.

Řidič brzy zaznamenal Josefovu averzi a škodolibě a jen pro něho přidával výšku a intenzitu svého hlasu. Často to přehnal a jeho hlas přeskočil do fistule, což mělo za následek, že se Josef chytal za levou stranu svého hrudního koše, kde zřejmě cítil palčivou bolest.

Josef se ale nenechal jen tak ničit a brzy přešel do protiútoku, zatím jen slovního. A tak jsme mohli pravidelně slyšet dialog, jenž nás vždy rozesmál. Zejména jejich hlasový kontrast působil velmi komicky. Vysoký, téměř ženský hysterický soprán: „Dobrýýý déén.“ A ochraplý, pravidelně zalévaný bas: „Sklapni, kašpare!“

Jak čas běžel, staly se tyto slovní střety tradičními. Josef si sedal vždy až dozadu, aby alespoň trochu zmírnil své utrpení, a jeho uši zdobily špunty. Pomáhalo mu to však zřejmě nemnoho. Soudím tak podle jeho reakcí. Když jsme přijížděli k zastávce, na níž čekalo 15 lidí, Josef se zbožně pokřižoval a pohansky zaklel. Šofér naopak vida takový početný úlovek, zhluboka se nadechl a počal zpívat svůj part.

Nic však netrvá věčně.  Řidič postupně ubíral ze své škodolibosti a Josef se někdy dokonce na něho tu a tam usmál. Stereotyp cestování by nakonec byl jistě zvítězil, kdyby nedošlo k jisté drobné příhodě.

Bylo parné odpoledne. Autobus zel poloprázdnotou. Většina pravidelných i náhodných pasažérů trávila dovolenou. Na zastávkách skoro nikdo nepřistupoval a tak „dobrých dnů“ bylo pomálu. Josef v zadní části vozu spokojeně a poklidně klimbal. Šofér si rukou na volantu vyklepával rytmus písně znějící z jeho autorádia. Klidnou a svižnou jízdu však přerušil skřípavý zvuk brzd. Následoval náraz. Několik tašek a batůžků se nedobrovolně přemístilo do přední části vozu. Jim v patách se nekoordinovaně přemisťoval i Josef. Řidič vyběhl ven, aby zjistil rozsah škody a příčinu jeho malého karambolu.

Všem bylo jasné, že náš autobusový, zpívající hrdina nedodržel bezpečnou vzdálenost a bude tedy označen za viníka nehody. Tuto skutečnost si nejvíc uvědomoval Josef a v jeho očích to začalo jiskřit. Zatímco řidič sepisoval pro pojišťovnu průběh události, Josef se přesunul do sedačky řidiče. Nikdo netušil, co bude následovat. Ovšem Josef se nechystal unést autobus. Pohodlně se usadil a pískal si melodii z rádia.

Konečně byla nehoda sepsána, policie kvůli minimálním škodám nevolána a tak zbývalo jen mobilem ohlásit nehodu přepravci, který nařídil svému zaměstnanci pokračovat v jízdě. Řidič tedy nastoupil a v momentě kdy ke svému překvapení uviděl za volantem Josefa, strnul. Josef se však významně pousmál a poté se vzepjal ke svému životnímu hereckému výkonu. Vysokým, pištivým hlasem, kterého byl schopen, zazpíval: " Dobrýýý dééén"

Následoval ohlušující smích celého autobusu a ke cti našeho šoféra je třeba poznamenat, že on se smál nejvíc.