Záři, ty bláznivý démante

Ty čtyři hodiny, kteréž jsem trávil ve vlaku, jenž se mnou uháněl ku Praze, příjemně ubíhaly. Vzpomínal jsem, jak to všechno začalo a vzniklo.

Na počátku byl starý kotoučový magnetofon značky Tesla B6 a páska, na níž byla nahraná zvláštní hudba. Půjčil mi ji kamarád a já z dvousté kopie udělal dvoustoprvní. Zvuk už byl jak z ponorky, jenže tenkrát přijít k nějakému originálu, bylo jako vyhrát ve sportce. Komunističtí mocipáni si totiž pečlivě hlídali vkus svých poddaných a běda tomu, kdo si zadal s něčím jiným. Běda tomu, kdo chtěl číst něco jiného, poslouchat něco jiného...

Ta stará páska mě uchvátila. Hudba, jakou jsem nikdy neslyšel. Velmi hloubavá a při tom melodická, místy strhující, místy klidná. Provázena různými zvuky, které nerušily, ale naopak krásně zapadaly do konceptu. Ano, takovou hudbu nemohl stvořit nikdo jiný, než Pink Floyd.

Hladov po další porci téhle zvláštní hudby, vzal jsem své skromné úspory a vydal se na tzv. černou burzu. Takové černé burzy se konaly většinou tajně, velmi brzy po ránu a v neděli. Místa těchto setkání hudebních nadšenců byla většinou dost nedůstojná. Jednalo se o ruiny zbořených domů, šachetní haldy atd... Často se stalo, že i přes tato opatření, navštívila burzu policejní hlídka a veškeré hudební poklady zabavila.

Postupně jsem tedy zakoupil několik desek a taky pár časopisů "Melody Makers", kde jsem se za pomocí slovníku něco dověděl i o slavných koncertech P.Floyd.  U nás rovněž vycházel časopis Melodie, který nebyl až tak poznamenán bolševikem, a i v něm se tu a tam objevila nějaká zprávička, či maličké foto. Dle vyčtených informací jsem nabyl dojmu, že takový koncert je vlastně úplně něco jiného, než divocí rockeři skákající po podiu a že jejich hudba v kombinaci s videoprojekcí a zvláštních světel, musí znít úžasně. Proslulý byl už tenkrát, na tu dobu nevídaný, neslýchaný kvadrofonní zvuk. A tak kdykoli jsem si P.F. pustil, kdykoli se někde objevil nějaký článek o jejich koncertě, zatoužil jsem to zažít na vlastní oči a uši. V té době to však bylo naprosto nemyslitelné.

Vlak opustil Kolínské nádraží a ve mně se stupňovalo napětí. Bylo 7. září roku 1994. Díky znovuvzkříšení už rozpadlých P.F. a díky nastolené demokracii, se mi měl splnit sen. O dva dny dříve se ku Praze snášelo letadlo, na jehož palubě rozmlouvali tři pánové. David Gilmour, Rick Wright, Nick Mason.

Na začátku září jsme dorazili do Prahy, kde jsme taky hráli poprvé. Večer jsme povečeřeli s Václavem Havlem, spisovatelem, bývalým vězněm svědomí a teď prezidentem České republiky. Nebyla to žádná hostina, v jakých si libuje bulvár, ale neformální studená večeře v restauraci u řeky. Mnoho z nás si cestou přečetlo některou z jeho knih, abychom mohli ukázat, že o jeho díle něco víme, a přemýšleli jsme, jestli Václav strávil noc poslechem naší sbírky cédéček. Někteří jeho ministři vypadali, jako by byli v minulém životě rockovými kritiky. Napadlo mě, jestli se teď za nového režimu tajná policie náhodou nezabývá psaním recenzí na alba...

A mě napadlo, že na tom asi něco bude, když tajná policie na burzách zabavila tisíce alb. Kdo jiný by měl recenzovat alba, když ne STB?

Strahovský stadion čítal víc jak sto tisíc hlav. Začalo pršet, snesla se tma. Scéna dosud nebyla vidět. Všichni se třásli napětím. Nebyl jsem sám, komu se měl tohoto večera splnit sen. V půl desáté zhaslo i to chabé osvětlení stadionu. Dlouho se nic nedělo. Stotisící dav nahlas vyvolával hlavní aktéry. Stále nic. Někde za mnou zaplakalo mimino. Otáčím se, neboť kdo si proboha vzal na takovou akci malé batole?! Ve tmě však nic nevidím. Dítě zapláče znovu. Všichni se otáčejí. Vlevo ode mě kdosi zaklepe na dveře a současně mi do pravého ucha někdo šeptá cosi v angličtině. Zvuky prolétající davem, byly natolik autentické, že jsme jim všichni uvěřili.

Jenže nebylo pochyb. Největší zvukoví architekti všech dob rozhodili své sítě, aby nás lapili a na tři hodiny odnesli do jiného světa....

  Podivné zvuky propluly publikem a zmizely kamsi za Prahou. Strahovský stadion ovládnul postupně zesilující, jednolitý tón kláves mistra Wrighta. Scéna se zbarvila do modra, a když se přidaly melancholické tóny kytary pana Gilmoura, mohli jsme už naplno vidět ono proslulé pinkfloydovské "oko", v jehož čočce probíhaly videoprojekce, které zdánlivě nedávaly smysl, ale naprosto přesně zapadaly do hudby.

Úvodní rozsáhlá, dnes už kultovní, skladba Shine On You Crazy Diamond, dospěla do své zpívané části. D.Gilmour se svým citlivým, jemným, ale přesto rockově mužným hlasem dokazoval, že pokročilý věk není pro něj žádnou překážkou. Ostatně ani dnes tomu není jinak a to od pražského koncertu uplynulo víc jak patnáct let.

Po scéně pluly modré mráčky. Opticky to vypadalo, jakoby vše probíhalo na obloze. Jen v refrénu, kde se zpívá: Shine On You Crazy Diamond....,nás pronikavě osvítila "čočka". Bylo to velmi působivé. V tu chvíli měli P.Floyd před sebou víc jak sto tisíc zářících, bláznivých démantů. Byli jsme uneseni do zcela jiného světa, jaký se může vyskytnout snad jen ve snu.

Program koncertu pokračoval rychlým tempem. Bez rušivých pauz, či dokonce přelaďování nástrojů. První polovina představení tvořila směsici velmi starých, psychedelických záležitostí a novějších, či nejnovějších už poněkud "ukázněnějších" písní. Každá skladba měla svou světelnou duši. Nic se neopakovalo. Zvuk byl naprosto dokonalý. Ani náznak zádrhelu. Hlavní aktéři byli soustředění, ale působili naprosto přirozeně. Oděni jen v tričkách, či košilích a riflích.

Koncert dospěl k poslednímu kusu před přestávkou. Stařičká One Of These Days, tvořená ponejvíce roztodivnými zvuky baskytary, náhle přechází do tvrdého rockového motivu. V tu chvíli vylézají z obou stran jeviště po jednom prasátku. Vypadají roztomile, ale jen do té doby, než se jejich svítící očička střetnou s vaším zrakem. Zdánlivě nevinná světýlka vás zcela ochromí a prasátko se najednou tváří velmi přísně.

Po přestávce odehrají P.Floyd kompletní album Dark Side Of The Moon. Ač se jedná o jejich nejslavnější desku, byl jsem trochu zklamán. Jednak tím, že skladby z tohoto alba jsou už dost "profláknuté" a taky tím, že to zahráli úplně stejně jako z desky. Tedy až na skladbu Money, která byla zahraná přeci jenom trošku jinak. Přesto opět úžasná scéna. Občas utvořily laserové paprsky jakousi pomyslnou střechu nad námi. A protože hustě pršelo, kapky deště, pronikající přes paprsky, tvořily úžasnou scenérii.

Dozněla poslední píseň ze zmiňovaného alba. Tři pánové, jakožto celý doprovodný sbor vysekli poklonu a D.Gilmour vysekl v češtině: "Děkuji a dobrou noc"

Všem však bylo jasné, že Floydi bez přídavku Prahu neopustí.

Po krátké pauze jsme mohli slyšet zvuky tranzistoráku, na kterém se ladily rozhlasové stanice. Ozval se jásot, neboť nemohlo následovat nic jiného, než Wish You Were Here. Tato slavná folková balada se snad nikdy neomrzí.

Následuje Comfortably Numb. Pro změnu rocková balada, která rovněž vešla do dějin. V průběhu této písně jsem se velmi těšil na závěrečné kytarové sólo, kteréž se už stalo jakousi legendární symbolikou této písně. No, zklamán jsem rozhodně nebyl. Zvlášť, když lidé okolo mne vehementně ukazovali někam k pódiu, kde se cosi zvedalo ze země. Nebylo však možné to rozpoznat.

Gilmourova kytara nádherně zpívala, místy plakala, aby po chvíli přešla do tvrdších rockových partií. Píseň velmi emotivně vrcholila. V tu chvíli se to "cosi" nad námi rozzářilo. Bylo zhruba jedenáct hodin v noci a nad Strahovem vyšlo slunce. Obrovská skleněná koula se roztočila a vrhala tisíce prasátky snad na celou Prahu. Vzápětí se rozevřela a svým tvarem připomínala růži. Nádherné tóny kytary, spolu s fascinujícím a oslnivým sluncem způsobily, že se na našich tvářích objevily slzy a to bez rozdílu pohlaví.

Poslední píseň byla už jen taková třešnička v podobě světelné smrště, na jejímž konci dlouho a pateticky zněl závěrečný akord a s posledním úderem bicích explodovala světla. A byla tma...

D. Gimour, světově uznávaná osobnost a jeden z nejlepších kytaristů vůbec, sešel z podia a nikým nepovšimnut, kráčel ke stanu, kde na něj čekal pan prezident. Stejně tak učinili i zbývající členové této prazvláštní kapely. Slavné, ale mediálně neznámé tváře.  Žádné podpisy, žádné poplácávání po ramenou. Všichni znají P.Floyd, ale málokdo zná jejich tváře.

Sen skončil. Vrátili jsme se pevně na zem. Ale všichni jsme bláznivě zářili ještě dlouho poté...

Už víc jak dva roky klávesista R.Wright není mezi námi. D.Gilmour a N.Mason dokráčeli do seniorských let. Už se pravděpodobně nikdy nevydají do "světa" a tudíž už těžko budeme svědky takové události. Avšak v posledních letech se objevuje nový fenomén.  The Australian Pink Floyd. Pravidelně navštěvují i českou republiku. Tato vzácná kopie se souhlasem pravých P. F., cestuje po světě a snaží se v těchto představeních pokračovat. Nutno dodat, že jde o velmi úspěšné pokračování.

Pamatuješ se na dobu, kdy jsi byl ještě mladý? Zářil jsi jako slunce
Tak záři dál, ty bláznivý démante
Dnes dívat se do tvých očí je jako hledět do černých děr na obloze
Záři dál, ty bláznivý démante
Byl jsi lapen na rozcestí mezi dětstvím a úspěchem
Unášen ocelovým vánkem
Tak přijď, ty, kterému se všichni jen z dálky smáli
Přijď ty cizinče, ty legendo, ty mučedníku a záři!
Všechna tajemství odhalil jsi příliš brzo, začal jsi chtít, co nešlo splnit
Tak záři dál, ty bláznivý démante
Děsily tě stíny noci, Byl jsi vystaven plnému slunci
Záři dál, ty bláznivý démante
No, vlastně se vyčerpal svým nástupem s náhodnou precizností
Osedlal sis ocelový vánek
Tak přijď, ty blouznivče, ty, kdo do budoucnosti vidíš
Přijď ty malíři, ty pištče, ty vězni a záři!