Pohled skrz
A tak se v onen pátek objevil kamarád jen jeden. Bedřich, zvaný Břich. Nebylo to poprvé, co jsme jeli jen ve dvojici. A s Břichem jsem byl už několikrát. Byla s ním docela sranda a navíc, věren své přezdívce, v jeho "usárně" se našla spousta jídla, která voněla po prasátku. Nastoupili jsme tedy do vlaku, kterýž den co den opouštěl město, aby se provětral na horském vzduchu, nabral svěžího dechu a pak se smutně vracel. A bylo to velmi působivé, neboť tento vláček touto melancholií většinou nakazil i své cestující.
Městečko, jež bylo naším cílem, nás přivítalo poněkud mokře. Vypadalo to tady, že tu prší od pradávna. A na nebi temné mraky daly jasně najevo, že nehodlají nikam ustoupit a ani nikterak ve zdejším městečku měnit své zaběhlé zvyky.
Trampové bývají ve své podstatě velmi konzervativní a tak ani my jsme nehodlali měnit naše zvyky a vydali jsme se vstříc oblíbené hospůdce, kde už seděli trampové jiní. Výčepní svou poctivou dvanáctkou dal zapomenout nádražní ušmudlané desítce. Z obalů byly taseny kytary a z kapsy jednoho postaršího kovboje byla tasena foukací harmonika, kteráž vydávala tón jen občas, neboť většina otvorů, byla ucpaná tabákem, jenž v kapse společně s harmonikou přebýval.
Chtěli jsme však na naše oblíbené místo dojít ještě za světla, takže jsme se dlouho nezdrželi, rozloučili se a vyrazili. Když nás déšť viděl z hospůdky vycházet, zlomyslně přidal plyn. Kapky se proměnili v provazy.
Na našem místě bylo vše v pořádku. Ze skrýše jsme vytáhli igelity, z jejichž pomocí byl zakrátko postaven jednoduchý stan. Lihový vařič nám zase pomohl uvařit čaj, který nebylo možno neochutit rumem, protože se stmíváním se přikradl ještě i chlad.
Spánek nás udolal až po půlnoci a netrval dlouho. Vlhkost, která prostoupila našimi chatrnými spacími pytli, překazila náš snový odpočinek. Byly asi tři hodiny. Moji snahu usnout, náhle překazil pocit, že něco není v pořádku. Otevřel jsem oči. Břich seděl a upřeně koukal skrze igelit. Přestože byla tma, dal se vytušit jeho pohled jako poněkud nepřítomný. Upřeně jsem se díval týmž směrem. Nakonec jsem skutečně něco spatřil. Před stanem seděl malý kluk. I on se díval upřeně směrem k nám, ke stanu. Nevím, jak vypadal. V té tmě byly vidět pouze obrysy, ovšem věděl jsem, že v jeho očích se zračí podivný smutek. Ne, jeho oči samozřejmě nebyly fyzicky vidět, Ale ten zvláštní smutek tam byl prostě vidět jinak. Vnitřně. V jeho pohledu nebyl strach ani zoufalství, nýbrž smutek, jaký například můžeme vidět v očích starých lidí, kteří se na sklonku života ocitnou v úplném osamocení.
Nikdo z nás nepromluvil. Nikdo nikoho neoslovil. Chlapec neplakal, ani neprosil o pomoc. Byl tam a přece nebyl. Byli jsme bdělí, ale přece jen ne zcela. Nikdo z nás nebyl náměsíčný a ani ta troška rumu, nemohla opít naše smysly. Chlapce jsme viděli oba dva.
Chlapec odešel, ačkoli jsme ho neviděli odcházet. Brzy na to nás přemohl spánek. Teprve ráno jsme s Břichem o tom mluvili. Viděli jsme totéž, jeden jako druhý. Pokoušeli jsme se vše nějak rozluštit, jenže marně. No, napadlo nás jedno řešení. Vzpomněli jsme si na vyprávění jedněch kamarádů, kteří ulehli pod širým nebem, aby přečkali noc. Po chvíli se všech zmocnila panika a strach. Nikdo nevěděl proč a z čeho, ale pocit hrůzy v každém z nich se začal stupňovat, až museli nakonec nakvap toto místo opustit a ulehnout jinde. Ráno se tam vrátili a objevili malou kamennou mohylu, nad níž byla jména sedmi partyzánů, kteří byli na tom místě zastřeleni.
Této teorie jsme chytli a zašli se zeptat do hospůdky starších usedlíků, zda náhodou někdy v lese v okolí nezemřel malý chlapec. Ale nikdo nic nevěděl. Žádná tragédie se tam nikdy nestala.
Rozhodli jsme se naše milé městečko opustit. Déšť ani kapkou neušetřil, mokré hadry, bágly, ale i boty. Navíc prožitá událost nám na odvaze rovněž nepřidala. Nasedli jsme do vlaku, kterýž jel do města a tvářil se proto smutně. Přes veškerou snahu jsme se nikdy nedopátrali, kdo mohl ten chlapec být.
Uplynulo mnoho let. Z mého trampa se stal turista a to ještě jen občasný. Z Břicha už dávno Břich není, neboť mu kdosi na jeho bedra naložil takovou životní zátěž, pod jejíž tíhou zchudnul na těle i na duchu. Někdy však mám pocit jako tenkrát v tom lese. Že něco není v pořádku, že se na mě někdo dívá tím smutným pohledem. Ne vyčítavým, ne rozhořčeným, nýbrž zvláštně smutným. Někdy cítím, že se skrze toho chlapce na mě dívají mé vlastní děti, ke kterým jsem se asi nechoval vždy jako vzorný otec. Jindy vidím tváře svých známých, blízkých, či kamarádů, jimž jsem něco zůstal dlužen.
Často však někdy vidím i zcela jinou tvář. Tvář, která není vidět, ale která se mě dotýká. Mého srdce, mého svědomí. Tvář, před kterou se nelze nikam ukrýt.
Více jak dva tisíce let nazpátek se na dlouhé pouti z Jeruzaléma do Nazaretu ztratil dvanáctiletý chlapec. Když ho rodiče našli a ptali se, kde byl, on odpověděl:
Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? (Lukáš 2,49)
Aleš Pawlus
Můj rádoby kamarád kos
V naší zahrádkářské kolonii se jednu dobu zabydlela kočka. Patřila všem. Chodila od chatky k chatce a všude dostala výslužku. Nebyla to ovšem ledajaká kočka.
Aleš Pawlus
Poutník, kterýž došel nejdál.
. „Takové sny, jako měl on, neodlétají na měsíc, ale zůstanou na zemi. A až přijde jejich čas, dozrají v činy.“ Johann Gottfried Herder
Aleš Pawlus
Wish you Were Here
Chápu , že je to ostuda neznat cizí jazyk.....a ještě navíc ta troufalost přetextovat tak slavnou píseň.....
Aleš Pawlus
Buď pozdravena, ctěná okázalosti
Nepodařilo se mi zjistit, od kdy se datuje tato hloupá a v podstatě směšná civilizační choroba. A protože ani já jsem neměl rád v dějepise přesná data a letopočty, raději napíšu, že tenhle mor se šíří lidstvem od nepaměti.
Aleš Pawlus
Z Nového světa 2020
Čím jiným začít nový rok než panem Antonínem Dvořákem A jeho symfonií z Nového světa. Nechť je tento název příslibem v roce 2020.
Aleš Pawlus
Trnitá cesta z Ostravy do Moskvy
Pan Jaromír Nohavica ziskal a osobně si přijel do Moskvy pro ocenění. To ocenění má název Puškinova cena. Proč ji dostal, za jaké zásluhy apod se můžeme dočíst v podstatě všude.
Aleš Pawlus
(Ne)rozdělená společnost
Taky jste si toho všimli? No, nejde si nevšimnout. Pustíte si rádio, televizi, brouzdáte internetem, všude to na vás skočí. Je to jako vetřelec. Dostalo to pracovní název Rozdělená společnost, Rozdělený národ, Rozdělený stát apod
Aleš Pawlus
Neboj.
Nemůžu nenapsat pár slov o tom, co se mi nedávno stalo. A stalo se mi to velmi fajn, neboli fajně..
Aleš Pawlus
Těšínské borůvky
Hory jsou smířlivé. Pozorně naslouchají mým nářkům a konejšivě, jako moudrý stařec, kývají hlavou. Rozumějí mi. Horská půda ochotně vsakuje mé slzy a stromy přikrývají můj smutek. A opuštěnost se v tomto majestátním prostoru rozplývá jako ranní mlha.
Aleš Pawlus
Naše volba
Když se pan Jurij Gagarin vrátil ze svého slavného výletu, konstatoval mimo jiné, že na své vesmírné toulce nepotkal a ani nikde neviděl žádnou bytost, která by alespoň vzdáleně připomínala Boha. Tehdejší politika Sovětského svazu na tomto, možná z legrace proneseném konstatování, založila svoji protináboženskou propagandu. Pamatuji si ještě ze základní školy, když nám učitelé rázně a pádně argumentovali, že prostě Bůh neexistuje. Gagarin tam byl a nikoho takového neviděl. Nu pod tíhou takového argumentu jistě i leckterý kněz spálil své kněžské šaty a zbořil kazatelnici. Domnívám se, že existenci Boha nelze nijak vědecky dokázat, třebaže leckterý vědec na základě důkladného bádání dokáže existenci Boha popřít. Můžeme se s tvrzením vědců ztotožnit a nechat to prostě plavat. Doporučuji. Existence Boha a víra v něj se prostě nedá pojmout rozumem.
Aleš Pawlus
Osamělé nádraží
Prostá a bílá, s pavučinou v rozíchstudená ledárnaŽidle i stůl na nožkách kozíchnaše čekárna
Aleš Pawlus
Zvláštní objev detektiva
Poslední dobou mi můj přítel připadal příliš vážný, málomluvný a dokonce bych byl přísahal, že v jeho očích vidím smutek. Což o to. Můj přítel Sherlock Holmes býval takový velmi často. Jenže jeho tvář byla vážná vždy jen z důvodů chladné profesionality. Ovšem teď... Teď vidím na té tvrdé profesionální masce lidské znaky. A upřímně řečeno, tohle mě děsilo. Jako lékař bych z tohoto měl mít radost, ale jako společník geniálního detektiva jsem dobře věděl, že emoce, city, lítost a podobné lidské záležitosti jsou záhubou pro práci mého přítele. A tak jsem se osmělil, nalil do pohárku trochu brandy a přímo pana Holmese oslovil:
Aleš Pawlus
Déšť v kryté tribuně
ing. Otakar Čáp byl naším velmi oblíbeným šéfem. Tedy ne, že by byl přehnaně kamarádský, žoviální. Nic nám neodpustil, neváhal nás kdykoli seřvat a tvrdošíjně trval na svých požadavcích. Jeho oblíbenost vyvstala spíše pro jeho osobnost a ryzí charakter. Často k nám na provoz zavítal, dal řeč a každému po cigaretě. Ani dnes tomu nebylo jinak, třebaže jsme byli trochu roztěkaní a nesoustředění. Jednak se totiž blížil závěr směny a jednak jsme po jejím skončení měli jít na fotbal. Šéf vycítil, že dnes není příliš vítán a odebral se radši do své kanceláře.
Aleš Pawlus
Třináctý apoštol z Čech
Někdy mám pocit, že státní svátky mlčky pomíjíme. Jistě, vánoce, či velikonoce tam jsme doma. Tam to známe. Chystáme se na ně dlouho před nimi, víme oč běží, někteří ne moc zcela, ale většina ano. Ale ty "vložené" české svátky. Tam mnozí tápou. Známe možná název svátku a pak víme určitě, že nemusíme jít do školy, nebo do práce. Samotná idea, myšlenka, či historická souvislost se pak ale promění v hrách dopadající na hluchou a studenou stěnu.
Aleš Pawlus
Osamělé nádraží
Prostá a bílá, s pavučinou v rozíchstudená ledárnaŽidle i stůl na nožkách kozíchnaše čekárna
Aleš Pawlus
Snílci prchavých nápadů
Když se Jára Cimrman rozhodl, že pronikne ve světě i jako úspěšný podnikatel, pustil se do projektu vybudovat obří sodovkárnu. Místní úřady však pro jeho "geniální" nápad nenašly pochopení a Cimrmana označily jako "snílka prchavých nápadů". Někdy mám pocit, že i já jsem takovým snílkem. Sny, kteréž překračují hranici reality, rychle vyprchají. A před sny, jež reálné jsou, zase prchám já sám. Mám za to, že většina lidí celý život před něčím prchá. Před kamarádem, který se ocitnul v zoufalé finanční situaci, před blízkým, jehož navštívila nemoc, kterou nelze vyléčit. Prcháme před vším, co je nám nepříjemné, co ohrožuje naše pohodlí a pevně zavedený standard.
Aleš Pawlus
Cesta (vláčkem) do hlubin přítelovy trpělivosti
Můj kolega Fanys je prototyp neuvěřitelně líného člověka. Vystudoval ekonomickou fakultu a před jeho jménem, se vyskytuje titul ing. Díky svému vzdělání si dokáže velmi pečlivě promyslet a propočítat nezbytně nutné pohyby, počet nejnutnějších kroků, jakožto i jiných operací, kde je zapotřebí fyzická námaha. Jeho domácnost zdobí různé nejnovější vynálezy. Počínaje elektrickým kartáčkem na zuby a konče automatickým vysavačem, který se jako pejsek prochází po bytě a slyší na jméno Azor a jedno tlesknutí.
Aleš Pawlus
Měděný rytíř
V provizorní kavárně na pracovišti jsme se scházeli většinou až kolem půlnoci. Nejdřív bylo třeba ustát divoký začátek noční směny. Až poté, co opadly emoce a pracovní nasazení, byla ta pravá chvíle na půlnoční klábosení u kávy.
Aleš Pawlus
Záři, ty bláznivý démante
Ty čtyři hodiny, kteréž jsem trávil ve vlaku, jenž se mnou uháněl ku Praze, příjemně ubíhaly. Vzpomínal jsem, jak to všechno začalo a vzniklo.
Aleš Pawlus
Dobrý den
Atmosféra při pravidelném cestování, pravidelnou autobusovou linkou, bývá většinou nudná a stereotypní. Vídáte stále stejné tváře a znáte i jednotlivé šoféry, podle nichž víte, zda se máte během cesty více držet a obávat se o své zdraví, či zda můžete klidně spát, třebaže s vědomím, že přípoj zcela jistě nestihnete.
- Počet článků 21
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 568x