Třináctý apoštol z Čech

Někdy mám pocit, že státní svátky mlčky pomíjíme. Jistě, vánoce, či velikonoce tam jsme doma. Tam to známe. Chystáme se na ně dlouho před nimi, víme oč běží, někteří ne moc zcela, ale většina ano. Ale ty "vložené" české svátky. Tam mnozí tápou. Známe možná název svátku a pak víme určitě, že nemusíme jít do školy, nebo do práce. Samotná idea, myšlenka, či historická souvislost se pak ale promění v hrách dopadající na hluchou a studenou stěnu.

  Za dvě léta uplyne už 600 roků od chvíle, kdy falckrabí Ludvík dal pokyn k zapálení hranice. Aniž si to sám uvědomil, dal zapálit oheň, který na dlouhá léta hořel a sám si nejsem jist, zda je vůbec uhašen.

V historii se vyznám pouze zběžně a mám nevýhodu, že mě učili historii pokroucenou, okleštěnou, plnou polopravd a lží. Mistr Jan Hus byl v očích komunistických vykladačů dějin, velkým hrdinou, revolucionářem a jaký div, že ho přímo neoblékli do vojenských šatů a nedali mu rovnou do ruky cep, kterým by mlátil církevní představitelé po hlavě. To, že byl Hus především křesťan, odbyli slovy, jako že tehdy byla taková doba, věřili všichni... Jenže dvacet let po pádu totalitní moci se stále tisíce lidí u nás domnívá, že celou husitskou revoluci zapálil Jan Hus. On rozpoutal tu "svatou válku", on dal pokyn ke zdvižení meče ve "jménu Boha" atd.

Domnívám se, že jde o hluboký omyl. Jan Hus byl především hluboce věřícím člověkem. Troufám si napsat, že hloubka jeho víry je srovnatelná s Kristovými apoštoly. Jako takový odsuzoval jakékoli násilí, jakoukoli nespravedlnost, dokonce i pouhé křivé slovo. Jan Hus měl s husitskou revolucí společného jen jeho jméno, které bylo využito a často zneužito v době husitských válek. Ovšem i za první a druhé světové války se utvářely různé "bojůvky", či dokonce prapory, nesoucí jeho jméno.

Mým cílem v této úvaze je poukázat na pravého Husa. Pravý Hus je člověk, který i po šesti stech letech je stále, coby hlasatel evangelia, nadčasový. Je to dáno tím, že všechny jeho myšlenky se opírají o bibli a odkaz Ježíše Krista. V době, kdy církev tyto atributy zcela ignorovala, on je připomenul. Jemně a bez emocí. S rozmyslem, často s trémou a bojem sám se sebou. Hus nevládnul příliš mluveným slovem, byl to introvert a s každou větou v betlémské kapli tvrdě bojoval. Nebyl to žádný radikál, naopak "jednou řezal a desetkrát měřil“. Radikálové, kteří to měli ve svých hlavách i srdcích jednoduché, kteří systematicky ovládali své okolí, ti přišli až po Husově smrti. Počínaje Janem Želivským, přes táborské kněze atd..

Je třeba však poznamenat, že nejradikálnější byla tehdejší katolická církev. Všechny středověké hrůzy a Husova smrt upálením, hrůzou rozhodně byla. Všechny tyto hrůzy má na svědomí církev. Je to jako, když si Bůh vyvolil svůj lid a oni z vděčnosti ukřižovali jeho syna. Zajímavé je, že odsoudili, ale k samotnému aktu popravy musel dát konečný souhlas Pilát. Dali ho rukou světských. Stejně tak učinila církev. Odsoudila Husa a předala do rukou falckrabího Ludvíka.

 Zbabělost. Pokrytectví.

Jan Hus se zpočátku velmi inspiroval anglickým doktorem oxfordské university, Janem Viklefem. Viklef byl prvním článkem a zakladatelem církevní reformace. Hus jeho některé myšlenky vyzdvihoval, s jinými nesouhlasil. Hus byl druhým článkem řečené reformace. Tím třetím a v podstatě rozhodujícím, byl Martin Luther. Neboť jen on o sto let později dokázal to, že oficiální katolická církev dokázala přijmout i jiný pohled na věc. Ovšem i v Lutherově době si jeho myšlenky mnozí vykládali jinak a tak místo husitského hnutí, nastaly v Německu selské bouře.

Tak tedy Jan Hus opírající se o Viklefa a taky o své přátelé, stejně jako jistou dobu i o krále Václava IV, formuloval své myšlenky i své názory velmi pomalu, ale s velkou jistotou. Čím déle mu trvá utváření myšlenek, tím déle a pevněji na nich trvá. Neopustí jich vlastně nikdy. Po čase, když postupně ztrácel své přátele a taky svého krále, zůstával ve svém sporu s církví sám. Král ho opustil záhy, neboť Hus se odvážil kritizovat obchodování s odpustky, z nichž měl lakomý král značný finanční podíl. Ostatní přátelé ztratil tím, že chtěl své myšlenky a svou vizi hnát až na okraj. Přátelé, kteří jistě velmi dobře věděli, čeho je schopná církev, při něm stáli jen do chvíle, kdy to ještě "nesmrdělo". Tragická postava z té doby je Štěpán Páleč, blízký přítel Husův a nakonec jeden z nejhorlivějších jeho soudců. Je známá scéna, kdy Hus v předvečer své smrti si Pálče vyžádal jako zpovídajícího kněze. Páleč prý celou noc u Husa proplakal, hnut svědomím a tak vlastně Hus vyzpovídal Pálče a odpustil mu. Na tom je nejlíp vidět Husovu víru, jeho srdce, v němž jistě nesídlil ďábel, ale samotný Kristus.

Tím jak se mistr Jan Hus ocital postupně v osamění, tím jak církev použila všechny možné, ba i nemožné prostředky k potlačení pravého vyznání víry, tím se postupně vytráceli Husovi blízcí. Myšlenka je jedna věc, ale jde-li o pohodlí, možné problémy, či dokonce o život, to je jiná. Tady se Jene Husi nesmíš zlobit, ale tak daleko já nepůjdu. Jan Hus však i v osamění neustoupil. Odmítnul se účastnit soudu v Římě u papeže. Věděl, co ho tam čeká. Naopak vsadil vše na jednu kartu a učinil dovolání k soudu nejvyššímu. Nemaje žádnou šanci slyšení, či obhajoby, učinil věc na tu dobu nevídanou. Odvolal se k samotnému Kristu. Přešel papeže.(Mimochodem, v té době byli papežové tři. Každý tvrdil, že je ten pravý a ti ostatní falešní) Spisovatelka Eva Kantůrková k tomu píše:

"Husovo odvolání ke Kristu je čin překvapivý, zvláštní, neotřelý, nečekaný, nový, odvážný, nebývalý, ohromující, je to čin dalekosáhlý. Je to geniální nápad, osvobodivé řešení. Je to vrchol Husova příběhu."

Ano je to vrchol Husova příběhu. Hus, člověk pokorný, mírný, možná někdy až bázlivý, neuhne ze svého svědomí a: "V pravdě evangelia, kterou jsem psal a kázal a učil, dnes chci vesele umřít."

Mistr Jan Hus nebyl v žádném případě zakladatelem nějaké protestantské církve, naopak, byl to katolík. Kovaný katolík. Nebojoval proti své milované církvi, snažil se o nápravu "zevnitř". Jeho milovaná církev však zašla ve své opilosti vlastní mocí tak daleko, že neváhala sloužit posměšné Husovy mše. Zatímco každé Husovo slovo bylo označeno jako rouhání, v pražských kostelích se běžně sloužila posměšná Husova mše. Jako příklad uvedu parodii na vyznání víry, která zní v originále:

Věřím v Boha otce všemohoucího, stvořitele nebe i země. Věřím v Ježíše Krista, syna jeho jediného, atd… Toto vyznání víry je všeobecně známé, neboť je používají snad všechny církve u nás.

Avšak katolická církev Husovy doby neváhala jít ve své samospravedlnosti až tak daleko, že ačkoli nařkla Husa z rouhání, sama šířila při mších toto vyznání:

" Věřím ve Viklefa, vůdce pekla, patrona Čech a Husa, syna jeho jediného, ničemu našeho, jenž počat je z lucifera, atd…

Ironií osudu však je, že dnešní podobu vyznání víry, ale i modlitbu Otče náš, čteme tak, jak ji upravil a napsal sám Jan Hus. Není to paradox? Dodnes používají církve prakticky všech vyznání latinské překlady do češtiny, které Hus ve svých volných chvílích přeložil. K tomu účelu i zjednodušil písmo, aby každý mohl porozumět a jednoduše přečíst, jakož i napsat. I já tyto slova vkládám díky Husovi.

"Bude-li Čech, co tu pověděno, dobře pamatovat, bude moci zřetelně a hbitěji číst....kdo chceš tedy česky psát, zde máš rozdíly písmen....takovým obyčejem učte se Čechové psát....

Husův proces je vlastně doposud nedořešen a zatěžuje katolické svědomí. Ani dnes, po šesti stech letech není zcela jasno. Tímto vlastně paradoxně je Hus, ač kovaný katolík, v oblibě a úctou vítán v evangelických, protestantských církvích. Každý věřící, ale i nevěřící člověk by měl jednat dle svého svědomí. Ne dle nařízení někoho. Jistě, jako podřízení někoho, např. v práci bychom měli vyhovět, ale nic a nikdo nás nemůže donutit, abychom jednali proti svému svědomí, proti své vůli a svému přesvědčení. A každou takovou při bychom měli dobojovat až do konce. Naší výhodou budiž to, že nás dnes pravděpodobně za to nikdo neupálí, třebaže nás to bude bolet jinak.

Šestého července nemusíme do práce. Užijme si tedy volného dne a na malou chvíli se zamysleme nad odkazem Mistra Jana Husa. On tady byl totiž pro nás. Ne my pro něj. On myslel, cítil, mluvil a psal s neuvěřitelnou pokorou a zároveň se sebevědomím. Sebevědomí mu dodávala víra. Pro nevěřícího člověka, budiž sebevědomím jeho svědomí.

"Stojím před soudem božím, který mě i vás bude spravedlivě soudit podle zásluh."

(jedna z posledních vyřčených vět Jana Husa)