Déšť v kryté tribuně

ing. Otakar Čáp byl naším velmi oblíbeným šéfem. Tedy ne, že by byl přehnaně kamarádský, žoviální. Nic nám neodpustil, neváhal nás kdykoli seřvat a tvrdošíjně trval na svých požadavcích. Jeho oblíbenost vyvstala spíše pro jeho osobnost a ryzí charakter. Často k nám na provoz zavítal, dal řeč a každému po cigaretě. Ani dnes tomu nebylo jinak, třebaže jsme byli trochu roztěkaní a nesoustředění. Jednak se totiž blížil závěr směny a jednak jsme po jejím skončení měli jít na fotbal. Šéf vycítil, že dnes není příliš vítán a odebral se radši do své kanceláře.

ing. Otakar Čáp patřil k těm lidem, na které jejich příjmení přesně sedí. Jeho růst se zastavil na třech centimetrech nad bájnou dvoumetrovou hranici, přičemž jeho nohy tvořily víc jak padesát procent výšky. Ne příliš rovné a neuvěřitelně štíhlé nohy, byly zakončeny chodidlem takových rozměrů, že jeho dvorní obuvník se těžce zapotil při výrobě kopyta. Zlí jazykové tvrdí, že obuvník ze zoufalství vyrobil kopyto z metrové kolejnice.  Není se tedy čemu divit, když si Otakar zakrátko vysloužil přezdívku "čáp na lyžích"

Čáp na lyžích měl však srdce na správném místě a v hlavě tolik vědomostí, že by to některým stačilo na pět životů. Otakar byl velký odborník a zaměstnavateli odváděl neocenitelné služby.

Závěr směny se tedy kvapně blížil, když k naší nelibosti ještě zazvonil telefon. Zvonící telefon znamenal zcela jistě ještě nějakou práci, a když se po jeho zvednutí na druhém konci představil Otakar Čáp, byla katastrofa téměř jistá. K našemu velkému překvapení však šéf vyslovil přání, zda bychom ho na fotbal nevzali sebou.

Vzali. A velmi rádi.

Před každým zápasem i po něm, pořádali jsme tiskové konference v naší oblíbené hospůdce. Tisková konference sestávala ze dvou piv a stejným počtem rumů, tipování výsledku a zasvěcené debaty, o tom, v jaké sestavě by měli domácí nastoupit. Protože jsme však dnes na tiskovce měli intelektuální zastoupení, debaty nebyly tak horlivé a taky jsme čekali, zda se Otakar vyjádří k dnešnímu zápasu. Popravdě řečeno, chtěli jsme vědět, jak dalece se náš šéf ve fotbale vyzná.

Nečekali jsme dlouho. Ing. Otakar Čáp se začal nahlas zajímat, jak a s čím se fotbal hraje, zda bude hrát Jágr a či dnes náhodou na stadionu nepadne nějaký světový rekord. Začali jsme tušit katastrofu a zcela proti zvyklostem jsme si objednali třetí rum.

Cestou na stadion, jsme se snažili Otakarovi vysvětlit alespoň to nejzákladnější. Žluté, červené karty, či dokonce ofsajd, jsme si vysvětlovat ani netroufli.

Usadili jsme se na kryté tribuně. My jsme se usadili. Otakar v poněkud stísněných prostorech se musel nějak poskládat a připomínal při tomto aktu hadí ženu. Když Ota konečně zaujal jakouž takous polohu, fanoušek sedící pod ním, zjistil, že má velmi omezený výhled. Nalevo i napravo měl Otakarovo koleno. Zdálky to však vypadalo, jako by seděl v ušáku a byl tedy prominentním hostem, sedícím na V. I. P lóži.

Utkání začalo. Hned první hvizd píšťalky sudího, rozzuřil fanouška sedícího nad námi a začal sprostě sudímu spílat. Otakar se za ním otočil, přičemž kolenem inzultoval V. I. P fanouška sedícího pod ním, a nahlas hrubiána oslovil:

"Vážený pane, žádám vás, abyste hrubými výrazy neurážel rozhodčího, kterýž na sebe bere velkou zodpovědnost a potřebuje tudíž naší oporu!!"

Přestože se domácí hráči dostávali do první velké šance, v naší části tribuny zavládlo hrobové ticho. Úžasem oněmělý hrubián se však zakrátko vzpamatoval:

"Proboha!! Kdo sem přivedl tohoto člověka?!!"

Atmosféra na tribuně houstla. Zejména když Otakar, otáčeje hlavu zpět, znovu kolenem udeřil nešťastného souseda.

Ota však vycítil vážnost situace a velkoryse nám nabídnul, že zajde pro pivo. Ulevilo se nám. A nejen nám. Po chvíli se už každý věnoval hře a vzduch se vyčistil.

Mezitím ing. Otakar Čáp se odebral do útrob tribuny a jal se vyhledat stánek s občerstvením. Objednal 7 piv a v klidu si zakouřil. Jeho klid však neměl dlouhého trvání. Sedm kelímků, načepovaných kupodivu správnou mírou, bylo třeba nějakým způsobem donést kamarádům. Výčepní radil, aby vzal kelímky do prstů. Aristokratický Otakar však při představě, že smočí své prsty v pivě určeném někomu jinému, tuto radu ihned zamítnul. Roztáhl doširoka dlaně, které přiložil na břicho a nechal si kelímky se zlatým mokem naskládat na dlaně, přičemž břicho sloužilo jako opora. Už po dvou krocích však Ota zjistil, že při každém kroku a zejména pak na schodišti bylo nutno ruce neustále k břichu přitlačovat, což způsoboval poddajný plastový materiál kelímků. V půli cesty už měly všechny půllitry značně pod míru.  

Otakar dorazil. Nejsem žádný pivař, ale tentokrát jsem pivo vypil na ex. Nešťastný Ota se sesunul do sedačky.

"Kluci, co teď budu dělat? Jsem mokrý jak myš a hrozně smrdím!"

"Nebojte se šéfe pro tyto případy máme tohle!"

A kolega vytáhnul láhev slivovice. Druhý kolega ochotně skočil do stánku pro horký čaj a já běžel na WC pro rolku papíru, aby se alespoň částečně vsákla ta největší pohroma.

Blížil se poločas. Otakarovi se nálada značně zlepšila, zejména díky slivovici, kterou chudák ze zoufalství konzumoval ve velkém. O přestávce Ota, nedbaje na své mokré ponížení, postavil se do fronty na WC. Když vykonal potřebu, postavil se do fronty opět. Prochladlé močové cesty si žádaly své.

Druhý poločas zastihnul našeho šéfa v dobré náladě. Poněkud dětský úsměv a skleněné oči, však dávaly tušit, že ačkoli Otakar možná znal přesné chemické složení švestkového nápoje, zcela jistě neměl tušení o účincích konzumace.

Nebe nad stadionem se zamračilo a zaplakalo nad úrovní hry obou aktérů zápasu. Pláč to byl natolik upřímný a z hloubi tryskající, že pochvíli se dalo s ochozů sjet na kánoi. Mladí fanoušci z "kotle", na ledacos zvyklí, se přece jenom začali stěhovat k nám na krytou tribunu. Někteří z nich zaujali volná místa poblíž nás. Ing. Otakar Čáp byl zjevně potěšen, neboť už nebyl sám voják v poli. Mladí fans byli do jednoho mokří jak slepice.

Ovšem na tribuně opět zavládla napjatá situace. Převážná většina strejců byla příchodem mladých velmi nespokojena. Řehtačky, různá troubítka, hlasité pokřiky a zpěv drásaly nervy konzervativním váženým fanouškům sportu a fotbalu zvlášť. Zejména náš známý hrubián z horních sedadel horlil pro okamžité nucené vystěhování

 těchto vetřelců.

ing. Otakar Čáp zase vždycky horlil pro sociální spravedlivost a tak hrubiána vyzval k toleranci mezi jednotlivými generacemi. V. I. P fanoušek ve spodní řadě, sedící v "pohodlném ušáku", zoufale skryl hlavu do dlaní. Fotbal nevalné úrovně, neustále otřískáván koleny toho magora nad ním... Co se to jen s českým fotbalem děje?

Mladí příznivci se brzo skamarádili s naším šéfem. Vykládali mu, jak s klubem jezdí fandit po celé republice a že oni jsou to umírněné křídlo obávaných fans, jim se jedná jen o fotbal. Otakar už poměrně špatně artikuloval, nicméně horlivě souhlasil s umírněným křídlem a na důkaz, že ani on ještě není starý páprda z kryté tribuny, půjčil si od jednoho mladíka trubku, jako že i on umí fandit.

Mladík ochotně nástroj zapůjčil. Otakar pečlivě slivovicí dezinfikoval náhubek a mohutně se nadechl...

V manuálu hudebního nástroje, zvaný trubka, se jistě dočtete, že ne všechny klávesy slouží k vyprodukování určité tóniny. Jedna taková klávesa, z níž tón nedostanete ani náhodou, slouží k vypuštění tekutiny, která se nahromadí časem při hraní. Do trubky se totiž, jak známo, nefouká, ale doslova "prdí". Takže o tekutinu, kterou produkují slinné žlázy, nemá trubka nikdy nouzi.

Mladík možná neměl ani páru o takové klávese, a zřejmě ji ani nikdy nepoužil.

ing. Otakar Čáp na tribuně zatroubil slavnostní fanfáru. Nejen prominentní pán v ušáku, ale i pánové a dokonce i dámy z ještě spodnějších řad schytali velmi nepříjemnou sprchu. Zkáza byla dovršena. Jako jeden muž jsme se postavili a bránili šéfa před lynčováním. Povedlo se. Avšak ještě nedohraný zápas jsme museli nakvap opustit.

Tisková konference po zápase sestávala ze dvou piv, stejného počtu rumů a plného vozu smíchu.