Těšínské borůvky

Hory jsou smířlivé. Pozorně naslouchají mým nářkům a konejšivě, jako moudrý stařec, kývají hlavou. Rozumějí mi. Horská půda ochotně vsakuje mé slzy a stromy přikrývají můj smutek. A opuštěnost se v tomto majestátním prostoru rozplývá jako ranní mlha.

Chodíval jsem tady před válkou často. Veškeré lesní plody byly alespoň slabou náplastí na tragický dopad hospodářské krize let třicátých. Pamatuji si dobře na tyto rodinné „sběry“. Probírala se politika. Tak, jak ji viděli prostí lidé. Stále častěji se mluvilo o Hitlerovi. O tom, kdo a jak zabrání dalšímu konfliktu. Kdo by byl ochoten si popálit prsty, kvůli malému národu. Nejčastěji se mluvilo o Polsku. I jejich hranice byly v ohrožení a měli jsme tedy společný zájem. Navíc, polovina naší vesnice byla veskrze polské národnosti. Žili jsme vedle sebe léta.

„Pomoc“ ze severu pak skutečně přišla. Polští vojáci přebrodili Olši a násilně obsadili Těšínsko.  Dvacet čtyři hodin měli obyvatelé české národnosti na to, aby nadobro opustili toto území. Vše proběhlo hladce a bez odporu. Beneš se v Praze usilovně zabýval Hitlerem a Těšínsko nechal být… A tak jsme se jako mávnutím kouzelného proutku ocitli na území Polska.

Hory jsou chladivé. Nejsou studené, ale chladivé. Spolehlivě snižují horečku duše. Otupují bolest z nespravedlivého osudu.

Tenkrát jsem věděl, že borůvky sbírám už zřejmě naposled.  Válka začala. Z Polské okupace nezbylo nic. Stejně jako z Polska samotného. Opět zafungoval kouzelný proutek. Těšínsko bylo připojeno díky Mnichovské dohodě k Německu. Stali jsme se Němci. Museli jsme se stát Němci. Bylo nám to nařízeno.

Vraceli jsme se s plechovými baňkami plnými borůvek k nádraží. Ale už zdáli jsme slyšeli křik a dokonce i střelbu. Jakési děti nám utíkaly naproti a křičeli:

„Němci! Němci!“

„Upokojte se děti. Řekněte nám, co se tam děje?“

„Němečtí vojáci každému zabavují borůvky a střílejí do vzduchu!“

Vzal jsem baňky své ženy, rodičů a sestry a poslal je na nádraží na vlak. Hory jsem znal dobře a borůvky byly příliš vzácné na to, aby si na nich pochutnával Wermacht. K ránu jsem byl doma i s borůvkami. Těch třicet kilometrů mi za to stálo, ačkoli jsem věděl, že už brzo se Hitler nevědomky krutě pomstí za můj úhybný manévr s borůvkami.  

Hory jsou neúprosné. Neznají kompromis. Nelžou. Řeknou vám pravdu a nedbají na to, že se pod tíhou té pravdy zlomíte.

Povolávací rozkaz. Mnichovská potupná dohoda posílila armádu Wermachtu o vojáky, kteří by ve skutečnosti rádi bojovali proti ní. Neuposlechnutí povolávacího rozkazu se trestalo kulkou. A pro každého rodinného příslušníka měli taky jednu. Později jsem byl jeden z prvních vojáků, kteří vstoupili do Sovětského svazu. Jistěže v německé uniformě. O pár měsíců později jsem rovněž, jako jeden z prvních padnul do sovětského zajetí…

Hory jsou vstřícné. Neodmítají nikoho. Jsou očistné. Svou svěží a čistou vodou z nás smyjí všechnu hořkost, nesnesitelné utrpení i bolest z odmítnutí…

V roce 1963 jsem byl propuštěn z ruského zajetí. Tedy osmnáct let po skončení války. Mí rodiče už nežijí a moje žena se ke mně nepřiznává. Její současný muž mě vyhání z domu bičem. Jen moje sestra mi poskytuje malý útulek, ačkoli dává nepokrytě najevo, jak moc ji obtěžuje starat se o mrzáka. Sibiřská zima a mráz zkroutily mé tělo do ohavných tvarů a pohled na mě už nevyvolává ani lítost. Jen odpor. V této vesnici jsem už dávno úředně mrtev a mělo to tak zůstat. Odpusťte mi prosím, že jsem vám způsobil nepříjemnosti, tím, že dosud žiju.

  Hory jsou domovem nepřijatých. Ukládám zde své zohavené tělo a zlomenou duši. Vím, že budou přijaty. Jen ještě hrst borůvek nasbírám, neboť jen hory dokážou dát tak sladkou a osvěžující útěchu…